Zpět
Novinky / Víla Vrbička
Víla Vrbička
Z koho sálá empatie, hravost, mládí a laskavost, to nám dokázali zástupci obce Moravany u Brna.
Při našem společném setkání na místě umělecké výmalby ve dětské fakultní nemocnici v Brně, kterou obec Moravany podpořila, jsme si s místostarostkou paní Ing. Lucií Stroblíkovou a milou paní asistenkou Michaelou Pánkovou velmi příjemě popovídali. Díky tomu vznikly podklady pro reportáž, kterou Vám posléze také předáme.
Nyní bych Vám pouze chtěla sdělit své nadšení a skutečně hřejivý pocit se setkání s lidmi, kteří vnímají stejné nebo podobné hodnoty jako já. Velmi mne nadchlo vyprávění paní Stroblíkové o obci Moravany, mimo jiné o Studánce, kterou hlídá a ošetřuje , na naši počest, Víla Vrbička. Věřte, že nám udělali upřímnou radost a zde je povídka:
POHÁDKA O VÍLE VRBIČCE , napsla L. Stroblíková
Bylo nebylo, za moravanským kopcem v údolí říčky Bobravy žily víly. Byly to dívčiny plné života, jejich čas byl rozdělen mezi péči o živočichy a rostliny, čištění koryta říčky a okolních lesů a luk. Každou volnou chvíli rády trávily tancováním na nedalekém palouku.
Víl bylo dohromady osm, každá měla štíhlé tělo, dlouhé rovné vlasy a plachý pohled. Dbaly na to, aby kolem říčky Bobravy panovala líbivá atmosféra a aby se zde návštěvníkům líbilo.
Jedna z víl, ta nejmladší, však byla živější než ostatní, byla velmi zvídavá a když dospívala, začala podnikat krátké výlety do blízkého okolí. Protože byla štíhlá jako proutek, říkalo se jí Vrbička.
Jednoho dne viděla v lese ve stráni nad Bobravou srnku se srnčetem. Pozorovala je, jak jsou krásní a jak spolu ladně kráčí výš a dál od palouku. Ohlédla se za svými sestrami, ale žádná si jí v ten moment nevšímala. Rozhodla se, že se podívá, kam srnka se srnčetem jde, kde asi tak má svůj domeček, a vydala se za nimi.
Kráčela vzhůru kolem Devatero hor, přešla most přes potok Modrých kamenů, kde se líně povaluje kamenožrout, pozdravila pavouky, kteří si podél cesty upletli husté pavučiny, stavila se u Dědy Vševědy, zamávala na berušku, co zde s dalšími brouky bydlí za trnkovým keřem, a šplhala výš a výš. Blížila se na kopec, prošla potichu kolem mravenečků, kde vítr rozezvučel větve okolních stromů do melodie, kterou ještě neznala. Došla až ke vstupní bráně na Bobrstezku a dostala se do míst, kde nikdy předtím nebyla.
Chvíli zaváhala, jestli má jít dál, už se stmívalo. Srna se srnčetem běžela přes pole až do lesa naproti. Její touha poznat něco nového byla ale silnější, tak v cestě pokračovala. Však si určitě pamatuje, kudy se vrátit zase zpět ke svým sestrám, přece se neztratí.
Došla na úpatí kopce, z kterého bylo vidět až na nedaleké velkoměsto. Vrbička nikdy neviděla tolik světýlek, která se ve tmě třpytila a blikala nejrůznějšími barvami, znala jen hvězdy na nebi. Užasla. Za chvíli znovu spatřila srnu, jak s ostatními zvířátky pije z nedaleké studánky. Vrbička došla co nejblíž, aby je mohla v tichosti pozorovat, ale aby zvěř nevyplašila.
Vydržela se na zvířátka, která se průběžně během noci chodila ke studánce napít čisté pramenité vody, dívat až do rozbřesku. Kromě srnky se srnčetem přišli i bažanti, koroptve, srnci a srny, ježek a zajíci. Kolem studánky byly zabydlené žáby, které okolí rozezvučely svým pravidelným kvákáním.
S východem slunce se po okolí rozlilo světlo a odkrylo okolní stromy, spoustu lesních jahod, medvědí česnek a další rostliny i květiny. Vrbičce se rozbušilo srdce, moc se jí u objevené studánky líbilo. Rozhodla se proto, že zde zůstane a bude dbát na udržování pořádku tak, jak se tomu se sestrami naučila.
Její každý den je tak plný péče o živočichy a rostliny, čištění dřevených korýtek, kterými vytéká voda ze studánky, stará se o pořádek okolních lesů a luk. Vrbička je šťastná, že může být užitečná. A když se jí zasteskne po sestrách, zajde se za nimi podívat, jak na paloučku u říčky Bobravy všech sedm tančí.
V lese nedaleko obce Moravany je studánka. Kdysi její okolí bylo plné vrb, i dnes kolem ní hodní lidé vysázely mladé vrby. Vrby, studánku a její okolí ve svahu, kterému se místně říká Vrbičky, hlídá víla.
Vítejte u Studánky víly Vrbičky.
Víte, já děkuji za takové lidičky a jsem nadšená, že ještě existují.
S úctou Michaela Piňosová
Nyní bych Vám pouze chtěla sdělit své nadšení a skutečně hřejivý pocit se setkání s lidmi, kteří vnímají stejné nebo podobné hodnoty jako já. Velmi mne nadchlo vyprávění paní Stroblíkové o obci Moravany, mimo jiné o Studánce, kterou hlídá a ošetřuje , na naši počest, Víla Vrbička. Věřte, že nám udělali upřímnou radost a zde je povídka:
POHÁDKA O VÍLE VRBIČCE , napsla L. Stroblíková
Bylo nebylo, za moravanským kopcem v údolí říčky Bobravy žily víly. Byly to dívčiny plné života, jejich čas byl rozdělen mezi péči o živočichy a rostliny, čištění koryta říčky a okolních lesů a luk. Každou volnou chvíli rády trávily tancováním na nedalekém palouku.
Víl bylo dohromady osm, každá měla štíhlé tělo, dlouhé rovné vlasy a plachý pohled. Dbaly na to, aby kolem říčky Bobravy panovala líbivá atmosféra a aby se zde návštěvníkům líbilo.
Jedna z víl, ta nejmladší, však byla živější než ostatní, byla velmi zvídavá a když dospívala, začala podnikat krátké výlety do blízkého okolí. Protože byla štíhlá jako proutek, říkalo se jí Vrbička.
Jednoho dne viděla v lese ve stráni nad Bobravou srnku se srnčetem. Pozorovala je, jak jsou krásní a jak spolu ladně kráčí výš a dál od palouku. Ohlédla se za svými sestrami, ale žádná si jí v ten moment nevšímala. Rozhodla se, že se podívá, kam srnka se srnčetem jde, kde asi tak má svůj domeček, a vydala se za nimi.
Kráčela vzhůru kolem Devatero hor, přešla most přes potok Modrých kamenů, kde se líně povaluje kamenožrout, pozdravila pavouky, kteří si podél cesty upletli husté pavučiny, stavila se u Dědy Vševědy, zamávala na berušku, co zde s dalšími brouky bydlí za trnkovým keřem, a šplhala výš a výš. Blížila se na kopec, prošla potichu kolem mravenečků, kde vítr rozezvučel větve okolních stromů do melodie, kterou ještě neznala. Došla až ke vstupní bráně na Bobrstezku a dostala se do míst, kde nikdy předtím nebyla.
Chvíli zaváhala, jestli má jít dál, už se stmívalo. Srna se srnčetem běžela přes pole až do lesa naproti. Její touha poznat něco nového byla ale silnější, tak v cestě pokračovala. Však si určitě pamatuje, kudy se vrátit zase zpět ke svým sestrám, přece se neztratí.
Došla na úpatí kopce, z kterého bylo vidět až na nedaleké velkoměsto. Vrbička nikdy neviděla tolik světýlek, která se ve tmě třpytila a blikala nejrůznějšími barvami, znala jen hvězdy na nebi. Užasla. Za chvíli znovu spatřila srnu, jak s ostatními zvířátky pije z nedaleké studánky. Vrbička došla co nejblíž, aby je mohla v tichosti pozorovat, ale aby zvěř nevyplašila.
Vydržela se na zvířátka, která se průběžně během noci chodila ke studánce napít čisté pramenité vody, dívat až do rozbřesku. Kromě srnky se srnčetem přišli i bažanti, koroptve, srnci a srny, ježek a zajíci. Kolem studánky byly zabydlené žáby, které okolí rozezvučely svým pravidelným kvákáním.
S východem slunce se po okolí rozlilo světlo a odkrylo okolní stromy, spoustu lesních jahod, medvědí česnek a další rostliny i květiny. Vrbičce se rozbušilo srdce, moc se jí u objevené studánky líbilo. Rozhodla se proto, že zde zůstane a bude dbát na udržování pořádku tak, jak se tomu se sestrami naučila.
Její každý den je tak plný péče o živočichy a rostliny, čištění dřevených korýtek, kterými vytéká voda ze studánky, stará se o pořádek okolních lesů a luk. Vrbička je šťastná, že může být užitečná. A když se jí zasteskne po sestrách, zajde se za nimi podívat, jak na paloučku u říčky Bobravy všech sedm tančí.
V lese nedaleko obce Moravany je studánka. Kdysi její okolí bylo plné vrb, i dnes kolem ní hodní lidé vysázely mladé vrby. Vrby, studánku a její okolí ve svahu, kterému se místně říká Vrbičky, hlídá víla.
Vítejte u Studánky víly Vrbičky.
Víte, já děkuji za takové lidičky a jsem nadšená, že ještě existují.
S úctou Michaela Piňosová
